Dilema rozšiřování EU před českým předsednictvím

20. října 2008 - Václav Nekvapil
20 Řij

Francouzské předsednictví rozhojnilo paletu paralelně existujících zahraničněpolitických nástrojů Evropské unie o jedno další fórum. Vznikem Unie pro Středomoří ještě viditelněji vykrystalizovalo prohlubující se rozdělení evropské zahraniční politiky na její středomořskou a východoevropskou dimenzi.

Polsko se Švédskem chystají jako protiváhu novou Východní iniciativu, Rumuni a Bulhaři zase vkládají naděje do tzv. Černomořské synergie. České předsednictví tak stojí před rozhodnutím, zda přistoupit na rýsující se „dělbu práce“ v zahraničněpolitické oblasti mezi jihem a (severo)východem Evropské unie, anebo se pokusit zapůsobit jako svorník tohoto štěpení. S ohledem na české priority v oblasti politiky dalšího rozšiřování Unie se první možnost zdá být pravděpodobnější.
   Rozšiřování Evropské unie je od krachu Smlouvy o Ústavě pro Evropu značně nejistým procesem. Start  Evropské politiky sousedství v roce 2004 byl sice doprovázen deklaracemi, že se rozhodně nejedná o formu náhražky za plné členství, přesto se již o rok později ukázal široký prostor spolupráce v rámci akčních plánů ENP jako dlouhodobě perspektivnější způsob spolupráce než nejisté čekání na rozhodnutí o budoucím pokračování rozšiřovacího procesu. Limity ENP shrnuté do hesla „vše kromě institucí“ sice stávající kandidáty (Turecko, Makedonii a Chorvatsko) zatím neuspokojí, země jako Ukrajina, Moldavsko, Kosovo či Srbsko by si však mohly vyjednat významné výhody v oblastech, které jsou pro ně klíčové (obchod, víza, zemědělství, školství, věda atd.).

Rychlé ano Chorvatsku
ČR má v tomto ohledu jasno především v požadavku na co nejrychlejší přijetí Chorvatska do Unie. Členství tohoto relativně bezproblémového státu by dokonce mohlo hrát roli jakéhosi právně elegantního východiska z krize po dvojím neúspěchu při reformě unijních institucí (tzv. euroústava a Lisabonská smlouva). Někteří evropští politici přemýšlejí o tom, že by se dílčí institucionální změny, jakými jsou např. omezení počtu členů Evropské komise či stálé předsednictví v Radě EU, zakomponovaly právě do chorvatské přístupové smlouvy, kterou budou muset schválit parlamenty všech členských států.
   Případné členství Turecka stále rozděluje státy EU. Nelze očekávat, že by Česká republika dosáhla v této oblasti během svého předsednictví výrazného posunu, protože jde o téma v evropském  veřejném mínění velmi citlivé a jeho další otevření by mohlo významně ovlivnit volby do Evropského parlamentu ve Francii a Německu. Prezident Sarkozy si pravděpodobně udrží neformální vliv i při českém a švédském předsednictví v rámci „trojky“ a výrazný posun v negociacích s Tureckem by se Francie snažila zablokovat či alespoň brzdit. Ostatně jeho plán na vytvoření Unie pro Středomoří přijali Turci jako nový způsob, jak jim nabídnout další „náhražku“ za plné členství v EU (podobně jako Německem dříve navrhované „privilegované partnerství“). Lze se oprávněně domnívat, že budoucí nastavení tu­rec­ko­-evrop­ských vztahů bude určující i pro integrační ambice Ukrajiny. Odepření členství Ukrajině v Unii, ve které už bude Turecko, je nemyslitelné, a naopak model partnerství nastavený pro Turecko se pravděpodobně aplikuje i pro Ukrajinu. To je očekávaná realita daná různícími se zájmy sedmadvacetičlenného spolku.

Negativní dědictví válek na západním Balkáně
Makedonie (FYROM) stále čeká na dořešení svého definitivního názvu a přístupová vyjednávání blokují problémy s organizovaným zločinem, korupcí a dořešením autonomie národnostních menšin (hlavně Albánců). Všechny nečlenské státy západního Balkánu (s výjimkou Chorvatska) trpí podobnými problémy, umocněnými navíc traumaty a pozůstatky nedávných krvavých válek. Pokud Makedonie neprojeví v příštích letech odhodlanější reformní úsilí, lze očekávat sílící tlak Unie na její zařazení do pozdější „západobalkánské“ vlny. Jinými slovy: bude muset počkat na rozhodnutí o přijetí Srbska, Kosova, Černé hory a Bosny a Hercegoviny, což může trvat i celá desetiletí. Rostoucí nechuť k selektivnímu přístupu k integraci balkánských zemí pramení z obav z přenosu interetnického napětí a organizovaného zločinu dovnitř EU (jistou výjimkou je Srbsko, jemuž je přibližování k EU jistou kompenzací za oddělení Kosova a ukončení éry autoritativních nacionalistických vlád). Balkánské země nemohou být přijaty bez alespoň zárodku regionální spolupráce, která by otupila nacionální egoismus a otevřela cestu k urovnání historických konfliktů mezi sousedními zeměmi.
   Podpora, kterou česká vláda integračním ambicím zemí západního Balkánu a východní Evropy projevuje, uchovává dveře EU alespoň pootevřené. Že tato podpora nesmí být bezpodmínečná je však po uspěchaném přijetí Rumunska a Bulharska jasnější více než kdy dříve.