Francie: Sarkozy vítězem

28. července 2009 - Petr Sokol
28 Červ

Vítězství ve francouzských volbách do EP z roku 2004 letos neobhájila levice – jmenovitě Socialistická strana (PS). Nezpochybnitelným vítězem se ve všech ukazatelích stal naopak vládní, pravicový Svaz pro lidové hnutí (UMP), jehož neformálním lídrem je prezident Sarkozy.

Ve Francii se letos volilo opět v osmi volebních obvodech. Novinkou naopak bylo rozdělení nejmenšího obvodu, který tvoří francouzská zámořská území na tři podsekce („atlantickou“: území Guadeloupe, Guyany, Martinique, Saint-Barthélemy, Saint-Martin, Saint-Pierre-et-Miquelon; území v Indickém oceánu: Mayotte a Réunion a „pacifickou“: území Nová Kaledonie, Francouzská Polynésie a Wallis a Futuna). V každé z podsekcí byl nově zvolen jeden poslanec, aby byla zámořská území rovnoměrně reprezentována v EP.

 
Triumf pravice?

Pravicovému UMP se podařilo ve volbách získat ojedinělý úspěch – vyhrát jako vládní strana evropské volby. Pomohl mu k tomu silný tým kandidátů. V pařížském (Ile-de-France) obvodu vedl listinu UMP současný ministr zemědělství (dříve také zahraničí, evropských záležitostí a životního prostředí) a bývalý evropský komisař (1999–2004) Michel Barnier. Dvojkou tamní kandidátky byla Rachida Datiová. Tato politička byla mluvčí prezidentské kampaně N. Sarkozyho v roce 2007. Po volbách ji nově zvolený prezident jmenoval ministryní spravedlnosti, čím se stala první ženou-potomkem neevropských přistěhovalců, která dosáhla na vysoký vládní post. Datiová na sebe upozornila i v loňském roce, kdy se jí narodilo dítě, o němž se spekulovalo, zda není dcerou prezidentova bratra. Diskusi ve Francii vyvolal i rychlý návrat ministryně do úřadu jen pět dní po porodu. Datiová se po volbách vzdá mandátu ministryně, protože už několikrát jen těsně ušla odvolání z vlády.

UMP se stala první stranou prezidenta, která dokázala vyhrát od roku 1979 prezidentské volby. UMP oproti roku 2004 posílila o 11 % hlasů a 12 křesel v EP. Radost UMP může kalit snad jen fakt, že jako jediná vládnoucí strana si připsala jen 27 % hlasů, zatímco jen dvě největší složky levicové opozice (socialisté a zelení) dohromady 32 %. Přičteme-li k nim navíc komunisty, trockisty a centristy, získala opozice dokonce 53 % hlasů.

 
Socialistická daň nejednotě

Socialisté nedokázali využít své opoziční postavení. Důvodem je zejména rozkol uvnitř strany, který vznikl při volbě nového předsedy strany v listopadu 2008. Starostka Lille Michele Aubryová v této volbě překvapivě porazila kandidáta podporovaného bývalou prezidentskou kandidátkou Segolene Royalovou. Tento výsledek socialisty štěpí zejména s ohledem na příští prezidentské volby. Socialisté se i díky tomu stali hlavním poraženým letošních voleb, když oslabili o více než 12 % a jen o 35 tisíc hlasů uhájili druhé místo před zelenými. Z 31 mandátů v EP zbylo socialistům po volbách jen 14.

 
Zelení: rekordní zisk

Z oslabení socialistů profitovali zejména Zelení. Ty opět vedl v pařížském obvodě Daniel Cohn-Bendit. Tento politik střídá od roku 1994 kandidatury za německé a francouzské zelené. Letos došla řada na francouzské… Zelení pod názvem Ekologická Evropa (EE) získali stejný počet akátů jako socialisté – čtrnáct. Kromě Cohn-Bendita zasednou v EP ještě další známé osobnosti. Jmenujme například antiglobalizačního aktivistu Josého Bového nebo bojovnici proti korupci Evu Jolyovou. Zelení v těchto volbách získali nejvyšší procento hlasů od zavedení přímých voleb v roce 1979.

 
MoDem: návrat Bayroua se nekoná

Strana F. Bayroua – Demokratickému hnutí (MoDem), která je pokračovatelem Svazu pro francouzskou demokracii (UDF) z voleb v roce 2004, také ztratila voliče ve prospěch Zelených. Formace, která dosud tvořila s italskou Kopretinou páteř Evropské demokratické strany (EDP) a patřila v EP k frakci ALDE, ztratila čtyři procenta a pět křesel oproti zisku UDF před pěti lety a bude mít ve štrasburském sněmu jen šest zástupců.

 
Levicová fronta: komunisté se vrací

Štikou voleb se měla stát nová strana na krajní levici – Nová antikapitalistická strana (NPA). Tu založil až v únoru tohoto roku Olivier Besancenot, který se dosud angažoval v nyní rozpuštěné, trockistické Komunistické revoluční lize (LCR). Nová antikapitalistická strana se podle prvních výzkumů po svém založení blížila v podpoře k hranici deset procent, ale od té doby její podpora vykazuje klesající trend. Pětatřicetiletý Besancenot, který vystudoval historii, ale živil se jako listonoš, se pokusil založením nové strany sjednotit fragmentovanou levici nalevo od komunistů a využít klesající obliby právě Komunistické strany Francie (PCF). Besancenot chtěl sjednotit „vše“ nalevo od socialistů, ale zatím neuspěl. Ve volbách pro něj hlasovalo přes čtyři procenta voličů, ale systém volebních obvodů znamenal, že NP nezískala ani jediný mandát.

Tradiční komunisté z Francouzské komunistické strany na Besancenotovy snahy zareagovali vytvořením Levicové fronty (FG), v níž se spojili s malou Stranou levice (PG). Levicová fronta překvapivě překonala zisk PCF z roku 2004 a dokonce posílila ze tří na pět mandátů. Pro tradiční komunisty to byl po dlouhé době volební úspěch.

 
Rozkol na krajní pravici

Evropské volby jako jediné, které ve Francii probíhají podle poměrného volebního systému, vždy přály krajní pravici a její hlavní reprezentantce v podobě Národní fronty a Jean-Marie Le Pena. Ta šla ale tentokrát do voleb rozštěpená. Spor o nástupnictví po stárnoucím šéfovi strany vedl k odchodu části členů kolem bývalého generálního sekretáře strany Carla Langa. Ten se odmítl podvolit očekávané volbě dcery J. M. Le Pena Marianne, a po její nominaci do čela kandidátky v obvodě Severozápad, kde je FN tradičně silná, z Národní fronty odešel a založil novou formaci s názvem Strana Francie (Parti de la France). Lang byl kandidátem a lídrem strany ve stejném obvodě jako Le Penova dcera, ale stejně jako všichni kandidáti této strany propadl. Ale ani Národní fronta velký úspěch neslavila, když ztratila čtyři křesla a 3,5 % hlasů. Do Štrasburku vyšle již jen trio poslanců: Le Penovy doplní již jen Bruno Golnisch. Samotný Le Pen vedl stranickou kandidátku v obvodě Jihovýchod a měl šanci stát se nejstarším poslancem zvoleným v těchto volbách do EP v celé Evropě. To by ale znamenalo, že povede ustavující schůzi. Právě proto evropští socialisté v závěru mandátu dosluhujícího EP iniciovali změnu tohoto pravidla, aby ustavující schůzi nadále vedl odstupující předseda EP. Le Pena ale o primát nejstaršího poslance nakonec „obral“ bývalý italský premiér, jednaosmdesátiletý Ciriaco de Mita, který byl v Itálii zvolen za Svaz středu (UdC).

 
Francouzský Libertas: jediný mandát v Evropě

Ve Francii našel D. Ganley spojence, kteří jako jediní v Evropě získali pro Libertas evropský mandát. Protilisabonské hnutí Libertas zde vsadilo na spojení dvou specifických euroskeptických formací. První tvoří Hnutí pro Francii (MPF) euroskeptika Philippa de Villiers. On sám je monarchista a vstoupil do EP již v roce 1994 s protimaastrichtskou kandidátkou Jiná Evropa. S různými formacemi pak tento politik s voličskou základnou ve svém rodném reakčním kraji Vendée získal zastoupení v EP i ve volbách 1999 a 2004. Letos se spojil pod hlavičkou Libertas se stranou s exotickým názvem Lov, rybolov, příroda, tradice (CPNT). Tato strana je politickým nástrojem Francouzského svazu lovců a také již byla v letech 1999 až 2004 zastoupena v EP. Strana vyvozuje svůj kritický postoj k EU zejména z kritiky směrnic, které z ekologického hlediska omezují lov lesní a polní zvěře.

Libertas si připsal jediný mandát, který připadl P. de Villiersovi. Koalice sice získala méně hlasů než trockisté (NPA), k mandátu jí ale pomohla silná podpora alespoň v jednom volebním obvodu.